Můj syn Tobísek si oblíbil pohádku o Karkulce a přál by si vlka. Jenomže zlého vlka doma mít nemůžeme, sežral by nám beránky a byli bychom smutní, říkal Tobi.

Musí to tedy být hodný vlk, ale hlavně musí být poznat, že je to vlk. Nikdy jsem vlka nešila, nenavrhovala, dokonce ani nekreslila.  Googlím, jak ta šelma přesně vypadá, a statečně kreslím první návrhy. Ty jsou nepublikovatelné – na papíře jsem stvořila cosi mezi ptakopsem, prasetem a dinosaurem.

Tobi dostane vlka ke třetím narozeninám – do jeho a Aniččiny oslavy zbývají už jen dva dny, bude v indiánském stylu, děti dostanou indiánské čelenky a mám tu rozešité i praporky. A samozřejmě nesmí chybět teepee, bez toho se žádný správný Indián neobejde.

Aby toho nebylo málo, jsem už týden nastydlá, s rýmičkou a příšernou bolestí hlavy jdu k doktorce. Poprvé po dvou letech. A stydím se úplně nejvíc, když se ptá, co mě trápí, a já odpovídám, že rýma. No jasně, je to zánět dutin, tak už se nestydím, jsem ráda, že jsem přišla, dostávám antibiotika a přeju si, aby konečně zabraly a bolest hlavy začala být snesitelná. Nadopovaná brufenem, antibiotiky, kapkami na kašel a na rýmu kreslím nové vlčí návrhy. Tobísek má radost, že jsem mu nakreslila kocoura. A pejska. A lišáka. Dobře, ještě to není ono, ale lepší než předchozí ptako-pso-dino-prase.

Ladím své návrhy s příběhem o vlkovi, který už mám v hlavě:

Vlčí smečka vyžene malého vlčka daleko do lesa, protože není dost ostrý a odvážný – zkrátka to není pořádně zlý vlk. Vlček v lese potká malého indiánského chlapce Tobiáška a skamarádí se. Tobi se jednoho dne nevrátí z lesa, Indiáni ho hledají, avšak marně. Objeví a zachrání ho až malý vlček, který mu pomůže vyšplhat z hluboké jámy, do které Tobi spadl. Za odměnu dostane od indiánského kmene čelenku se třemi péry: první je symbolem odvahy, druhé je symbolem vytrvalosti a třetí přátelství. A Indiáni mu také dají nové jméno Chitta, což v jejich jazyce znamená Ten, co je statečný.

Tak teď už jen zbývá vše zhmotnit… A vlček musí mít samozřejmě i šátek, protože jinak by mu byla zima, říkal Tobísek.

Kreslím a vystřihuji střih na vlka a jsem docela spokojená s tím, jak to prozatím vypadá. Návrhy, kresby, volba látek, hledání správného střihu i vhodných barev, přemýšlení o příběhu a těšení se na výsledek: to je nejhezčí část celého procesu mé tvorby.

Vybírám barevné kombinace a vzory: byla bych ráda, kdyby vlk ladil s Tobískovou indiánskou čelenkou. Vítězí šedivá, šedá režná a mentolová; hvězdy a chevron (to je ten cikcak vzor).

Stříhám látky podle střihu a také výztuhu. Vše vyžehlím, nažehlím na každý díl výztuhu a konečně se můžu pustit do šití.

Ušiju po rubové straně nohy, ruce, uši, ocásek, za výrazného klení se mi nakonec všechny části podaří otočit lícovou stranou nahoru (je to boj, otáčet dlouhé končetiny… existují na to různé triky, ale stejně se vždycky zapotím. Pomáhám si vařečkou, kterou mi děti stále kradou…) Vyplním dutým vláknem (to je taky boj, zase hledám vařečku, kterou náš Samuel odnesl…).

Ještě před sešitím přední a zadní strany je třeba vyšít vlkovi oči, nesmím zapomenout na bílá světýlka, aby měl tu správnou jiskru v oku.

Dřív jsem nevyšívala, ale když jsem se pustila do tvorby textilních zvířátek, naučila jsem se to – tedy základy. Začátky byly náročné: hodně vztekání, hodně párání, hodně křivé stehy. Ale je to jen o pilném tréninku a alespoň trošku šikovných rukách.

Další šití, vycpávání a konečně je vlk hotov a mám z něj radost. Velikou. Je to zatím jen prototyp, Tobískovi se ale určitě bude líbit.

Nesmím zapomenout ušít vlčkovi čelenku na míru a oboustranný šáteček.

Také indiánské čelenky pro děti už jsou hotové, i praporky, do oslavy zbývá jen pár hodin, ale teepee ještě není dokončené… Nakonec vše stihnu, je hluboce po půlnoci, ráno vyrazíme na chalupu oslavit Tobiáškovy a Aničky 3.narozeniny. Nebude chybět ani dort od babičky. Tedy dva dorty, pro každého jeden.

Pohádku o vlčkovi a jeho indiánském kamarádovi jsem musela Tobískovi vyprávět už asi dvě stě krát. V posledních dnech kreslíme zásadně jen vlky – s čelenkou i bez, hodné, zlé, zubaté, s čepicí a kalhotami, také vlka s beránkem, vlka na kole, vlka na sto způsobů… Vlk s námi chodí nakupovat, jezdí s námi tramvají a dokonce se šel podívat za paní doktorkou. A teď jen čekám, kdy mi vlk zasedne místo u stolu…

Tady bych mohla své povídání ukončit. Jenomže má ještě pokračování. Od prototypu bych se ráda dopracovala k vlkovi, kterého budu moci nabídnout také k prodeji – bude třeba pozměnit, vylepšit střih. Začínáme tedy zase (skoro) od začátku. Tvořím nový střih tak, aby hlava nebyla tak protáhlá, trochu zmenším bříško, malinko zvětším ocásek, tělo v horní části o kousek rozšířím…(vpravo původní střih, vlevo upravený).

Opět kreslím, stříhám, žehlím, šiji a vyšívám a těším se, jak to tentokrát dopadne.

S výsledkem jsem spokojená  – nový vlček Chitta je proporčně více vyvážený, líbí se mi.

Rukodělná výroba má oproti strojové (ne)jednu výhodu – mnohem snáz můžeme měnit střih, doladit detaily, upravit část výrobku.

Kochám se pohledem na svůj výtvor (vpravo první vlk, vlevo nový), Tobísek pobíhá kolem se svým vlkem a zkouší mě přesvědčit, abych mu dala nového výměnou za jeho. Prý můžeme poslat nějakému klukovi toho jeho ušmudlaného a Tobi si nechá nového a čistého. A náš malý Samísek nese svého beránka, cpe mi ho do rukou a doufá, že nového vlka výměnou za beránka dostane on…

A tady je důkaz, že náš vlk je opravdu hodný – přežili jsme my i beránci.

Jen nevím,jak dlouho ještě přežiji pokřik ua-ua-ua-ua, co se nese naší domácností od rána do večera. Sousedé si musí myslet, že tu bydlí Indiáni. Však taky jo!