K vytvoření hraček s příběhem mě inspirovali mí dva synové. Starší Tobiáš nás už od roku a půl zásobuje svými moudry. Mladší Samuel ještě nemluví, ale už se projevuje velmi důrazně.
Když se nám narodil první kluk, zjistili jsme, že jsme se do té doby vlastně nudili a teď teprve začíná legrace. S příchodem druhého prcka o necelý rok a tři čtvrtě později se zrodila také myšlenka na vytvoření hraček, které budou rozvíjet dětskou fantazii, podporovat kreativitu a děti s nimi zažijí spoustu legrace. S dětmi je to krásné, ale také náročné. Přišel den, kdy jsem si řekla, že nechci jen utírat nosy, pusy, zadky, že bych ráda vytvořila nějaký svůj vlastní projekt. A ten se nakonec zase točí kolem dětí, vždyť je to teď můj skoro celý svět.
První zvířátko, které jsem navrhla, ušila a nabídla k prodeji, byl lední medvídek Nils. Tobiáš i Samuel v té době už své medvědy měli, i když ne lední. Spí s nimi v posteli a povídáme si s nimi, vyprávíme si, co jsme zažili my a také medvědi. Samísek už ví, že medvěd dělá brum, brum.
Tobísek zase ví, že medvěd dělá brum, brum, já chci rum. Ví, že žije v lese a taky v zoo. Ví, že je hnědý nebo bílý a taky modrý a zelený, jako ti, co je mají s bráchou v posteli. Ví, že chrání svá mláďata a věří, že ochrání i jeho, hlavně v noci. Ví, že jí trávu, bobule, hmyz a zbytky po Tobískově obědě. Třeba zelené fazolky, které Tobi nemá rád.
O polárních zvířátkách toho zatím tolik neví, ale každou chvíli se něco nového dozví a naučí a potom nám o tom celé dny vypráví. Doma se všude povalují náčrty, mé kresby, obrázky a Tobiáš je rád komentuje. Když viděl mnou nakresleného tučňáka, povídá: „Jé, to je hezká žabička.“ Když jsem si dovolila oponovat, že to žába není, Tobísek svůj názor opravil: „Tak je to hezká opička.“ To mě ujistilo, že jdu se svým projektem správným směrem: děti se mohou veselým a zábavným způsobem dozvědět nové věci – třeba jak vypadá tučňák, aby už nestresovaly svou mámu, že neumí vůbec kreslit, když její tučňák vypadá jako žába. Nebo ještě hůř, jako opice.