Jaký byl loňský rok v naší dílně a naší rodině?

Jste zvědaví?

Rok 2020 v číslech

730 vypitých káv (a ne o moc méně sklenek vína) – já

1460 vypitých káv – můj muž

239 rozbitých kusů nádobí ( z toho 238 rozbil náš nejmladší)

107 okousaných tužek a pastelek (společné dílo dvou mladších cipísků)

35896 sprostých slov (já za to nemůžu, to samo)

403 odeslaných objednávek (tak za to náhodou můžu)

7 spoluprací

800 ušitých zvířátek, sad, panenek, broží a hraček

2 vlny koronaviru

nespočítaně e-mailů, telefonátů, konzultací, zpráv, meetingů a brainstormingů

1 certifikace hraček

Pomalý rozjezd

Začátkem loňského roku v televizi běžely první zprávy o nové epidemii v Číně. Jak nám to tehdy přišlo vzdálené! Austrálie bojovala s ničivými požáry, můj muž bojoval s nespokojeností v práci a já bojovala s obrovskou únavou po náročné vánoční sezóně.

V našem boji nám pomohla snaha dělat něco smysluplného. Muž dal výpověď v práci a našel si novou s plánovaným nástupem 1.dubna. A já začala šít koalky – polovinu ceny za každou prodanou koalu jsme společně s vámi poslali na pomoc Austrálii. Tak mi to v ten moment dávalo smysl.

Začala koronavirová krize

Také jsem se konečně rozhodla k velkému kroku: na jaře pořádně šlápnu do pedálů (tedy ne na kole, ale u šicích strojů), dokončím certifikaci a v létě vytvořím první kolekci hraček pro miminka. Pár dní před schůzkou ve zkušebně, kde se testuje bezpečnost hraček, přišla první velká omezení v souvislosti s covidem. Schůzku jsme zrušili a nastoupily obavy o naše blízké a veliký strach z neznámého. A k tomu nejistota, jak to bude s manželovým nástupem do nové práce.

Covid nám do našich plánů a přání hodil pořádné vidle a zaskočil nás nepřipravené – podobně jako celou naši vládu v čele se statkářem Babišem. Plány na certifikaci jsem odložila na neurčito. Ale ta obrovská vlna solidarity, která se vzedmula mezi lidmi, nám dávala naději a já znovu nabyla pocit, že má smysl se o něco snažit, že nemusíme rezignovat na své sny a jen se utápět v tragických covidových zprávách, které se na nás valily ze všech stran.

Certifikace hraček

Pár měsíců mi to trvalo, než jsem si spočítala, že jedna a jedna jsou dvě (to víte, jsou to velké počty) a že ideální doba nenastane nikdy. Nová schůzka ve zkušebně tentokrát proběhla a dopadla nad očekávání dobře – ani jsem nemohla uvěřit tomu, že všechny vyjmenované nedostatky jsou překonatelné, normy splnitelné: něco jako když chcete přemalovat slona na růžovo. Je to sakra težký úkol, ale stále realizovatelný.

Teď by to sem chtělo dát obrázek růžového slona. Toho nemám, tak aspoň jeden růžoméďa.

Celý proces certifikace se slavnostně rozběhl a my vesele utráceli všechny vydělané peníze v lesitu za poslední dva roky. Desítky metrů látek, nové stroje, zkoušky ve zkušebně, nějaké ty kurzy a mentoringy, pomůcky a materiál, grafika, obaly atd. Krásných 250 tisíc celkem. (A kdo umí počítat, hned ví, že jsme měli v lesitu průměrný zisk kolem 10 tisíc měsíčně. Jestli znáte kouzlo, jak to znásobit, aby mě dílna po rodičovské uživila, sem s ním.)

Naše léto se neslo ve znamení certifikačního procesu, ladění detailů, komunikace se zkušebnou, nervozity z výsledku. A také jsem se pustila do vánočního šití – horký srpen je ideální doba na šití ozdob na stromek, že?

Na začátku října přišla kouzelná obálka s certifikátem ze zkušebny. A já byla tak unavená, smutná a semletá z posledních zpráv (přivalila se druhá covidová vlna), nejistá, že se ani nedostavil žádný pocit euforie. Jen jakási podivná/povinná pidiradost a snad i úleva, že je to za mnou.

Chápete to? Tak dlouho na něčem pracujete, vyděláváte, máte za sebou stovky hodin stříhání, šití, focení, mailů, telefonátů a nesmyslů a výsledek se smrskne do pár papírů, u kterých pochybujete, že to stálo za to.

Naše lesito je světem fantazie, splněných snů a kouzelných přání a mně se pilnou prací splnilo jedno veliké přání. Jen mi chvíli trvalo, než mi to došlo. Po pár týdnech jsem už cítila skutečné nadšení, radost a hrdost, že jsme to zvládli. Především díky zpětné vazbě od vás vím, že naše tvorba má smysl a hodnotu pro děti, naše i vaše. Dostávám od vás 99% krásných zpráv, za které jsem tolik vděčná, a ze srdce děkuju. (Teď se tu u psaní zase dojímám.)

My to dokázali! Hurá, jupijou, ou jé! Ještě musím certifikát zarámovat a pověsit v dílně.

Vánoční sezóna

Vánoční sezóna byla pro lesito pořádný fičák. Děti, zavřené školy, šití, objednávky, rýmičky, horečky, hračky a navrch adventní kalendář. Doteď nechápu, jak se nám podařilo nabalit 1200 pytlíčků – proč ten advent trvá tak dlouho? Děti to čekání nebaví, mámy nebaví stokrát denně odpovídat, kdy už budou Vánoce, a tátům pro jistotu zase zavřeli hospody.

To, že pracuju se třemi dětmi „za zadkem“, je často neúnosné, nešťastné. O vyčerpání a pochybnostech bych mohla psát romány. Žánr by byl něco mezi tragikomedií a hororem. Ale bez našich tří malých cipísků by lesito nebylo lesitem. Jsou naší inspirací, nadějí, dávají smysl tomu, co žijeme a tvoříme každý den. Kradou nám volný čas, a tím nás učí větší efektivitě. Přivádí nás na pokraj sil a my se díky nim učíme být silnější a trpělivější. Díky nim a díky vám můžeme jít krásnou cestou tvoření.

.

Bilance a smysl roku 2020

Čemu nás loňský rok naučil? Snad trochu větší pokoře a solidaritě. Taky se mi hezky srovnaly priority: ráno dobré kafe, večer dobré víno a někde mezi tím se nezbláznit. Snažím se s radostí prožívat maličkosti všedních dnů a nezapomínat na to, co je důležité: být zdravý, milovat, snít, smát se a hrát si. Třeba na schovku (máma se schová a děti ji půl dne nenajdou – to je super hra, že?).

Nepochybuju, že máme za sebou těžkou zkoušku. Moc si přeju, aby nás události posledních měsíců sblížily, posilnily, poučily. Do nového roku nemám žádné předsevzetí, jen vysílám do vesmíru přání a naději, že bude rokem opětovného shledání s blízkými i se sebou samými. A také že si budeme o kousek (nebo raději o pořádný kus) veseleji chrochtat.