Chtěli jste vědět, jak se šije čarodějnice Bordelína. Tak já vám to povím na rovinu. Fakt blbě. Kdybych věděla, co mě čeká, než jsem na tuto spolupráci kývla, tak… Tak bych do toho stejně šla, protože mám ráda zajímavé výzvy, které v mých očích mají smysl.

Asi před dvěma měsíci mě oslovila spisovatelka Sandra Dražilová Zlámalová s nabídkou krásné spolupráce. Poslala mi knížku, jíž je autorkou, o nepořádné čarodějnici Bordelíně. Na oplátku bylo mým úkolem čarodějnici ušít. Na práci jsem si nechala dostatek času – do konce září. A koukejte, týden před termínem je hotovo! Jsem dobrá! (Obvykle vše dodělávám na poslední chvíli, tak se tu musím pochválit.)

A hned prvním úkolem bylo vybrat a nakoupit potřebné látky a klubíčka. Mám v dílně stovky druhů, barev a vzorů látek, ale fialovou tam nenajdete. Není to má oblíbená barva, tak z ní zkrátka nešiji. Tedy obvykle, že jo. U Bordelíny mi nic jiného nezbylo než se statečně vydat na lov těch správných odstínů.

Ověšená našimi třemi indiány jela jsem do města. V obchodě s látkami dal prcek jasně najevo, co si myslí o pobytu v kočárku, který se nehýbe. Poskakujíc sem a tam s miminem na rukou jsem krotila kluky, kteří byli nadšení z tisícera zákoutí, honili se, hýkali a křičeli. Rudá jako rak, zpocená až na zadku jsem popadla první dvě fialové látky a jelo se domů. Až ve vlaku cestou zpět mi došlo, že nemám fialové nitě ani zrzavou přízi na vlasy… Nebýt kolem tolik lidí, asi bych byla sprostá. Podruhé jsem jela pouze s prckem, protože nervy mám opravdu jen jedny. Časová náročnost: dvakrát tři hodiny.

Nakreslit pár obrázků proti tomu byla hračka, stejně tak nakreslit střih a připravit látky k šití. Časová náročnost: asi hodinu.

A pak to teprve začalo. Nějak mi můj mozek vůbec nebyl schopný pobrat, jak tam mám všít ten nos. Stříhla jsem na něj asi třicetkrát znovu, párala jsem aspoň sto třináctkrát, až jsem si na to nakonec musela nalít sklenku vína. Nakonec jsem Bordelínin rypáček zdolala. Jsem dobrá! (Sebechvála prý smrdí, ale mně to nevadí ani trochu.) Časová náročnost: objektivně asi dvě hodiny. Subjektivně: nejméně 12 hodin a ještě jsem zestárla alespoň o deset let.

Zbytek práce už šel dobře a za tři hodiny bylo ušito. A koukám, že je holka bosá. Na boty jsem nastříhala, ale nějak je zapomněla našít k nohám. Bio eko přírodní styl je teď in, že ano, utěšovala jsem se a rozhodla se jí nechat bosou.

A pak už jen domalovat obličej a vzít čarodějnici ke kadeřnici. Stříhnu vlasy kousek tady a kousek tam, pořádně jsem se rozjela, Bordelína málem skončila plešatá. Příze se začínala rozmotávat, tak jsem dostala geniální nápad: konce jednotlivých pramenů lehce potřu lepidlem. Štětcem to nešlo, nakonec jsem je musela napatlat rukama. Lepidlo si z prstů sloupávám ještě teď. Ať žijí moje geniální nápady! Časová náročnost: hodina a půl práce a půl hodiny odlepování lepidla z prstů.

Zbývá už jen nafotit a na základě Sandřiny žádosti mírně upravit oči. Při této drobné operaci zvětšení panenek se prcek nečekaně zmocnil pera s textilní barvou, vítězoslavně jím zamával… A Bordelína má na nose o jednu malou šmouhu navíc. Říkám si, že tak nějak to k té mé tvorbě a práci patří. Děti se motají kolem mě, prcek asistuje při focení a nejnověji začal pomáhat i s kreslením. Šikovné pomocníky je třeba si vychovávat od mala, to je jasné! Časová náročnost: 30 minut.

Tak co myslíte, i přes drobnou vadu na kráse na nose, povedla se? Vím, že vlasy by to chtělo vylepšit, tak třeba příště. (A to příště nebude dřív než za pár let, až zapomenu na celé to martirium.) A do třetice se tu musím pochválit. Bordelína je prostě boží! Jak knížka, kterou jsme si doma opravdu zamilovali, tak i ta moje panenka. Jsem se sebou spokojená.

A na samotný závěr to musím malé čarodějnici náležitě spočítat. 8 hodin práce, dvě cesty do města (dalších 6 hodin), pár skleniček vína, pár slepených prstů a hodně sprostých slov. A také týden večerního čtení s dětmi před spaním. Doporučujeme, s Bordelínou je legrace. Jen pozor, aby se u vás také nezabydlela jako u nás doma. Ona totiž kam přijde, tam dělá nepořádek…